Posmutněle

V lednu mi bude šestatřicet a dnešní nedělní dopoledne je mi nějak smutno. Děsí mě představa, že takhle, jak žiju, je to maximum. Připadám si jako patnáctiletej kluk, co teprv začíná. Bejt zdravej, možná bych měl v tomhle věku už manželku a děti. Už jsem to psal v minulosti, cítím se, jako bych se učil žít bez lidí, jako by byl znova rok 1998. Ale já už bez lidí žít neumím, to je problém. Jakmile jednou ochutnáte lidi, už nejde přestat.

Napadá mě, jestli mám vůbec šanci svůj život překopat. Chtělo by se říci, že jo, každý přece může rozhodovat o svým životě sám. To jo, ale když jste na vozíku, má to všechno trochu jiný odstín. Takže? Takže vzpomínka na Drtící, která ho znala osobně, dokonce jí posílal texty. Nespočítal bych, kolikrát jsem si tu písničku pouštěl, a myslel na ni:

A taky milovala Savage Garden, z týhle mě dodnes mrazí:

Není v následujícím klipu ta bloncka v metru Kirsten Dunst?

A má oblíbená: