míša: Ja jsem jednou pred otazkou, zda-li do vztahu s tezce postizenym, stala. Byl to clovek, ktery s nasi firmou externe spolupracoval a velmi jsme si rozumeli a casem nase konverzace o praci prerostla do osobni roviny a doslo i na setkani. Mimochodem pratele jsme dodnes. A jeste pred zacatkem cehokoliv intimnejsiho jsem si (protoze jsem mu nechtela ublizit tim, ze bych sebe a sve sily precenila) kladla otazku, kam to povede. Protoze on se bez asistence u tech nejbeznejsich cinnosti od hygieny az po stravovani neobesel. Zustane s maminkou, ktera o nej pecovala, budeme se obcas navstevovat a nebudeme spolu zit? I pres vsechny problemy s tim spojene najdeme vhodne bydleni a co dal? Asistentka, pripadne ja se vzdam do znacne miry sve prace a budu se o nej starat? Zvladnu to? Chci tak zit cely zivot (protoze si neumim predstavit jit do takto lozeneho vztahu a opustit)?
Odpoved byla zaporna. Jina situace by byla, kdybych pred tu situaci (napr. po urazu) byla postavena a bylo treba se k ni postavit, tam bych nic neresila a snazila se s tim popasovat, jak bych nejlepe mohla a umela. Ale pokud vse nevidis se zamilovanou naivitou, nutne se ptas i na tyhle otazky.
Tudiz co se vztahu tyka, jsem skepticka a rada si treba za cas prectu, ze jsem se spletla a jsi stastny.
Co se uplatneni tyka, myslim si, ze byla trochu chyba, ze jsi nestudoval dal a neprohloubil znalosti ze stredni. V tomto ohledu znam vice hendikepovanych, kteri maji dobre pracovni uplatneni, ale faktem je, ze jsou obvykle pomerne specificky zamereni a ve svych oborech hodne dobri. Ale chapu, ze to je i o casovych moznostech ostatnich clenu rodiny v pripade odvozu atd.
Preji ti hodne stesti a alespon nejaky splneny sen:).

mow: Míša? Mám pro Míši slabost, snad neprozradím příliš, když řeknu, že se tak jmenuje Sladká. Sladká Míša nebo Míša Sladká*smich*

Tvůj koment je tak bolestně pravdivej a pravdivě bolestnej, až to bolí. Přesně tyhle otázky si kladu celý tenhle blog. Upřímně? Nevím, jestli mě čteš celou dobu, ale já po střední ještě studoval. Původně se mi vůbec nechtělo, ale po maturitní prázdniny byly hrozně dlouhý a mně se stýskalo po lidech. Věřil jsem, že tam bude aspoň část lidí ze střední, a tak se nechal ukecat třídní na VOŠ, která ke střední náležela. Téměř všichni spolužáci se dostali na vejšky, studium na VOŠ si nechali jako záložní variantu, kdyby je na vysokou nevzali.

Po 7 měsících jsem studium ukončil, do kolektivu jsem nezapadl, parta zdaleka ne tak prima jako na střední nebyla a navíc jsem začal mít vážný problémy s matikou.

O vzdělání mi primárně nešlo, chtěl jsem si prodloužit pobyt mezi lidma. Ale neflákal jsem to, dost kluků se tam totiž zašilo, aby se ulili před vojnou, jeden nepřišel do školy už druhý den, další odpadávali po pár týdnech.

A bylo to náročný, došlo mi, že nejsem dost chytrej, i když v indexu mám nejhůř trojky. A unikal mi smysl. Šlo o obor Zabezpečování jakosti, udílení ISO, tehdy údajně (2003-2004) velmi perspektivní obor, jediná škola v ČR. Ale já si neuměl představit, že mě budou po fabrikách tlačit s vozíkem, já helmu na hlavě, v ruce normy a budu říkat: "Tohle máte blbě, tohle si dejte do prdele!"*haha*

A už jsem byl unavenej, určitou zátěž to představovalo i pro naše, už jsem chtěl voraz. Momentálně mám pocit, že bych potřeboval zase změnu, poklidný nestresový život je sice fajn, ale taky nudný a prázdný.

Dík moc za povzbuzení, Míšo:-)

---
mow.pise.cz

míša: Ne Misa od Michaela ale takovy odkaz na misu jako synonymum medvidka (ne jako jmeno).
My jsme si tehdy pomerne uprimne a bez romantickeho oparu ujasnili to, jak vidime budoucnost a doslo nam, ze i kdyz to rozhodnuti bude bolestne, nejak nejsme schopni se dohodnout na zakladnich bodech. A to, co by clovek v "beznem" vztahu proste neresil a nechal to plynout s tim, ze casem (v nejakem rozumnem horizontu) si priority jako spolecny zivot a deti ujasnime, tady bylo uz ke specificnosti toho, ze tak nejak zkusit spolu zit a uvidime, nebylo tak snadne jako pro dva sobestacne partnery. A on navic pomerne striktne odmital zalozeni rodiny a vzhledem k jeho veku bylo jasne, ze nejde o nejaky rozmar, ktery casem vlivem vztahu zmeni. A nebylo to proto, ze by chtel sobecky partnerku pouze pro sebe (respektive peci o sebe), ale videl u maminky tu narocnost spojit peci o hendikepovaneho a maleho sourozence.
Sobec on nebyl a moc dobre vedel, ze kdyby tu moznost rodiny nechal otevrenou, sla bych do toho vztahu. A prave protoze me znal a znal muj pocit zodpovednosti, moc dobre si uvedomoval, ze i bez deti bych ho s nejvetsi pravdepodobnosti neopustila. Jen stastna bych asi nebyla. Tehdy jsme to oplakali oba, ale dnes ten jeho bolestne uprimny postoj vidim jako ukazku toho nej charakteru a faktu, ze pro me nakonec chtel to nejlepsi, bez ohledu na sebe a sve osobni zajmy-lasku-potreby. A dnes uz ho chapu az moc dobre a vim, jak moc nesobecke to vsechno bylo.
A mmch partnerku uz par let ma, maji takovy "navstevovaci" vztah, ona ma vetsi dite, takze materske pudy ukojeny a oba jsou spokojeni.

a.: Take si myslím, že zaklad je práce. A rozhodne je obrovska škoda, že nevyuzivas svuj mozny potencial. A nemyslim si, že by bylo pro to nutne, aby si měl dodelanou vysokou skolu. Clovek se prostě potrebuje aspoň citit uzitecny, aby byl vramci moznosti stastnej a spokojenej.