FÚ aneb Filozofická úvaha (věnováno Vášnivé)

25. únor 2017 | 11.36 |

Mé dny nejsou jen vykecáváním na Amatérech, blogováním, sledováním hororů, při kterých se vám svrašťuje nejen čelo, ale i uvolňují svěrače, nýbrž i působím na spoustě jiných webů.. Znáte film Než jsem tě poznala? A knížku? Knížku jsem koupil jako dárek pro Chemickou v srpnu 2013. V březnu 2014 si ji kupuji taky a tvořím k ní tenhle komentář, který, avšak důkazy pro to nemám, je jedním z nejpalcovanějších komentářů na Databázi knih, má těch palců 195, předkládám ho v plném znění:

"Tak dočteno! Tenhle komentář bude zvláštní, protože mám k Willovi blíž než většina zdejších čtenářů - jsem totiž od narození na vozíku v důsledku mozkové obrny. Nejsem ochrnutý tak jako Will a ani tak bohatý, ale jediné, co zvládnu sám, je najíst se. A to mi někdo musí donést talíř s už pokrájeným jídlem. 

Tuhle knížku jsem zakoupil pro mou nejlepší kamarádku v srpnu 2013. Tehdy tu měla hodnocení od 40 lidí s průměrem 94% a mou kámošku absolutně uchvátila. No, a já se rozhodl si ji koupit taky. Dorazila minulý čtvrtek, 13. března, a dnes, v pátek 21.3., jsem ji dočetl. Bylo to krásné, vyloženě jsem nebrečel, ale oči mi párkrát zvlhly, třeba při návštěvě svatby nebo při scéně na pláži. 

Musím říct, že jsem Willovi rozuměl. Jsem Martin, je mi 31 a občas mívám pocit, že mi život utíká mezi prsty a vlastně mě ani moc nebaví. Je pro mě čím dál těžší žít, žiju hlavně kvůli rodičům a kamarádům, protože je mám moc rád, ale že bych se cítil nějak naplněný, šťastný, spíš přežívám. Dřív jsem býval veselejší, protože v 16, ve 20, v 25 letech mi ten život přišel snazší. A nikdo vás nevaruje, že to v budoucnu bude čím dál těžší. Že přijde pocit osamělosti, kamarádky a kamarádi se berou, těhotní a vy máte strach, že jednou nebude ke komu utíkat, když je vám smutno. Ano, mám rodiče a jsou skvělí, ale i oni mají své starosti a člověk je nechce trápit moc často. 

Zkoušel jsem seznamky, už od 20 let, dvakrát se (nešťastně) zamiloval, ale nikdy za mnou žádná nepřijela, vždycky to bylo jen virtuální, a když to takhle zkoušíte sedm nebo osm let, začnete (a myslím že právem) rezignovat. Smyslem života je láska, někoho udělat šťastného, ale jak roky ubíhaly, uvědomil jsem si, že bych tu dotyčnou zničil. Že nemám moc co nabídnout (i když kamarádi mě mají rádi, občas přijedou na pokec), a že aby do mě nějaká šla, musela by být blázen nebo sebevrah. Případně obojí. Dřív jsem snil o tom někoho mít, ale někde v 29 jsem si řekl, že to veškeré mé snažení bylo zbytečné, že jsem byl naivní a že by to pravděpodobně nefungovalo. 

Psal jsem si se spoustou dívek - vzpomínám na slečnu J., jejíž přítel byl ochrnutý, a ona pracovala jako zdravotní sestřička v léčebně Háje. Byli zasnoubeni. Vzpomínám na slečnu V., velmi hezká, studovala dvě vysoké školy, a její přítel byl ochrnutý úplně, dokázal hýbat jen hlavou. Vídali se o víkendech, tajně. Její maminka o tom nevěděla, protože by nikdy neskousla to, že chodí s postiženým. Ale tehdy, tehdy mě tyhle dva páry neskutečně nakoply, povzbudily. Že to může fungovat. Že snad mám taky šanci. A doufám, že se jim daří. Obě ty slečny si uvědomovaly, že je nesmí opustit. Ty kluky by to zničilo. Totálně. Ano, já vím, že se lidi rozcházejí a že to patří k životu, ale zdravý člověk má přece jen větší šanci, že si opět někoho najde, kdežto vozíčkář není zrovna terno a nemá na každém prstu 10 holek. 

Takže když jsem četl tu scénu na pláži, kde Lou vyznávala Willovi lásku, přemýšlel jsem, jestli by mě přesvědčila. Jestli bych ji dal šanci. Vy, zde přítomné slečny, daly byste mu..šanci? Lou se totiž nedívala dál. Byla by její láska dost silná? Jak by to bylo třeba za 5 let? I kdyby Will nebyl zdaleka tak postižený, neměl bolesti, infekce, jednou by určitě chtěla mít Louisa děti (o sexu nemluvě). Chodit s postiženým člověkem vyžaduje hrozně silnou morální integritu. Dokázala by s ním vydržet celý život? A šťastně? Aby s ním nezůstávala jen kvůli strachu opustit ho a výčitkám? A i kdyby měli děti, třeba adoptované, jak by se Will cítil, když by viděl, že si s nimi nemůže zahrát třeba fotbal nebo vzít je "na koně" (posadit za krk). Tohle všechno by bylo hrozně bolestné. 

Pravdu? Chtěl jsem slečnu, věřil jsem, že jednou narazím na tu pravou, která bude mít kombíka, bude za mnou jezdit a dáme kino, večeři (kdy se budu dívat, jak ona jí, já budu jen popíjet brčkem, protože taky nerad jím před cizími lidmi:-)). Chtěl jsem být milovanej, pro někoho důležitej...Ale pak mi došlo, že bych byl sobecký hajzl...Kvůli touze být milován, kvůli vlastní sobeckosti, někomu dovolit, aby si se mnou zničila život? A pokud bych to náhodou nedovolil, byl bych pro změnu sobec vůči ní. A jednou, jednou by mě třeba opustila, až by zjistila, že jí zdraví chlapi nabízejí mnohem víc možností. Tohle nemá být seznamka, vím to. A už jsem na opačné pohlaví rezignoval, byť kamarádky tvrdí, že jsem milý, zábavný, že jsem opora, vrba a že je na mě spoleh. Ale já nevím, jestli tohle stačí pro život s někým. Nikdy nedojdu na nákup, nevymaluju pokoj, neumím tančit, plavat, na kolo mě nedostanete. A občas trpím depresema. Ale z života se neutíká a já bych tuhle partii, i když mám nic moc karty, dohrál až do konce... 

P.S. Trochu netradiční komentář, ale chtěl jsem se podělit o to, jak to vidí někdo, kdo je na čtyřech kolech taky:-)

P.P.S. Zkoukněte film "Uvnitř tančím". Pohladí duši, rozesměje i dojme."
  
Ozvalo se mi mnoho dívek i mužů, někteří nabízeli i sňatek, víkend na Mauriciu, víkend na Mauriciu s možností vyzkoušení poloh z Kamasútry přímo na pláži, já však všechny odmítl. Většina odepisovačů však posílala zprávy hlavně z důvodu, aby mi vzdali hold. Některé překvapivě nerozbrečela knížka, ale můj komentář k ní (kurva, holky, to píšu fakt tak srdceryvně?). 

Avšak já tenhle komentář píšu kvůli Vášnivé, což je jistá paní, vdaná paní, která se mi před pár dny ozvala s reakcí na komentář ke knížce Než jsem tě poznala. Já jí na oplátku poslal odkazy na tenhle blog, ona ho přečetla asi za dva dny, včera odepsala a je přesvědčená, že bych tenhle blog měl vydat. Tam to zatím dávám k ledu, ale během čtení těhle stránek ji prý napadaly desítky argumentů, proč bych měl mít vztah. Když to komplet dočetla, pochopila, že už jsem se definitivně asi rozhodl zůstat sám. Když prý budu chtít, předloží mi ty argumenty na vyžádání. Přesto mi včera poslala jeden, strašně krásný, který mě dojal - potřebuji prý babu, aby celý tenhle blog, případně i kniha měly happy-end. Aby končily výbuchem a výstřikem šampusu, což bude speciální soft verze pro Vášnivou, pro vás ostatní a otrlé bude na konci stříkat něco jiného.

Ale postupem let jsem dospěl k tomu, že jsem příliš velká komplikace pro život a mám přece jen zodpovědnost za životy druhých. Myslím, že nejsem fňukna, která jen pasivně sedí, stěžuje si, ale nekoná. S ženskýma jsem to zkoušel spousty let, byl jsem registrovaný na spoustě chatů a fór, občas zkoušel hledat práci, uvažoval, že bych začal dojíždět do Chotěboře na kurzy němčiny. Ani ne tak kvůli oprášení šprechtících dovedností, ale proto, abych byl mezi lidma. Jenže jazykovku pro nedostatek zájemců neotevřeli, němčina už zkrátka nefrčí. Ale to už je tak čtyři pět let. Navíc tatínek dělá ve třísměnným provozu, kdy točí ranní, noční, odpolední, takže by to byl problém trochu i v týhle oblasti. Mamka sice řidičák má, ale nejezdí.

Pak tenhle blog. Takže já si myslím, že jsem v rámci svých možností akční až moc. Jasně, kdyby můj blog četl nějaký vozíčkář v ústavu, možná by nechápal, na co si stěžuji - skvělí rodiče, bezva kamarádi, ale jsou věci, kteří vám i sebelepší rodiče nebo kamarádi dát nemůžou. A když se zamyslíte, možná vám dojde, že tenhle blog happy-end má - je to minulá kapitola, svatba Chemický. A pokud jste čekali happy-úd ohledně mě, máte prostě smolíka.

Včera mě napadlo, jaký krásný náhody život provazí - kdyby mě rodiče neukecali na obchodku, na kterou se mi vůbec teda nechtělo, neměl bych žádný kamarády. Asi by mi nechyběli, protože bych nevěděl, jaký to je mít nějaký kámoše. A dneska už si bez nich neumím představit život, protože jen s rodiči člověk nevystačí. Nebyla by Sladká, První, na které se postupně nabalila Chemická, Andílek, Veselá, Maggie a Éčko. Nevznikl by tenhle blog, vy byste se neměli u čeho tlemit, drtit klouby u palců nebo mě v duchu proklíkat. Akorát cítím, že ze mě hrozně rychle vyprchávají pocity euforie, už jsem zase trochu dole.

A proč Vášnivá? Protože je vášnivá čtenářka, vy dvojsmyslníci:-) Děkuju jí za to.

Zpět na hlavní stranu blogu