davidhavel: To je tak krutě upřímné, nesobecké zamyšlení a tak smutné konstatování... že mi opět nezbývá než smeknout ... *frajer*
mow: Díky, Davide. Ty léta mýho života mě zkrátka naučily být realistou. Samozřejmě, někdo by mohl říct: "Copak tvý osobní štěstí není důležitý? Copak ty sám nejsi důležitý?" No jasně že jsem, ale vocamcaď pocamcaď. Bylo dost holek, který jsem chtěl, avšak nikdy o žádnou vyloženě neusiloval, nejsem zrovna krasavec, spastici (The Spastic People of The Universe, haha) nejsou extra přitažliví. Takže mohu být šťastný, ale jen tak nějak v mezích normálnosti, neničit životy druhých. Za minulé dva týdny jsem utratil 360 korun za moje milované Kinder Pinguí, mají je v akci v našem obchůdku za 12,90. V první várce za 220, v druhý za 140.
Pak hrozně miluji punčové řezy. Když jel brácha se svou slečnou do města, poprosil jsem je, jestli by mi 5 kusů nekoupili. Když punčáky mít nebudou, nechť je nahradí štafetkama. Punčáky měli jen čtyři, takže pětici doplnili štafetkou. A brácha byl dneska s taťkou ve městě, brašule se stavila v papírnictví a koupila mi dvě propisky.
Takže jak vidíš, já se snažím si ten život užívat právě těmahle drobnostma, který sice dramaticky nevylepší můj život a nenahradí teplotu ženského těla, ale je to aspoň něco. Něco málo. A díky za tvůj komentář, Dejve.
---
mow.pise.cz
rebarbora: No vidíš a to jsi chtěl odložit knihu k ledu! Žádný takový *stop* *cert* :)