Dám emocím průchod, dnes mi přišel důchod

Po delší odmlce se hlásím, abych uklidnil své čtenáře, že ještě dejchám. Nepsal jsem proto, že se hovno děje, a i tenhle článek nepřinese nic kulervoucího. Jen malou úvahu nad tím, jak mi chybí kamarádka s vejhodami. Člověk tak přemýšlí, co by ho uspokojilo, a shledává, že je to čím dál těžší. Dnes mi volala Vášnivá, tak jsem si jí vylil srdce.

Když jsem začal psát tenhle blog, mělo to nějakou dynamiku. Prvních patnáct nebo dvacet kapitol bylo nejlepších, vlastně studium obchodky bylo nejbáječnější období mýho života, tehdy jsem to tak necítil, kolikrát to bylo i kurevsky stresový, ale měl jsem pocit, že žiju. Měl jsem o čem vyprávět. S kamarády, s rodiči, kteří se každý den vyptávali, jak jsem se měl. Teď mám klid, bohovský klid, žádný stres, ale taky se cítím prázdný. Uvadám jako penis. Jako penis sedmdesátníka. Takže můj. Nějak jsem se vnitřně zakonzervoval. Jsem pitomec. Všem tady rozdávám rady, jak se nenechat semlít, ale sám jsem karbanátek. Pokrytče. Začínám být otupělý a bytostně trapný. Můj jazyk, kdysi tak hbitý, že by leguán zbledl závistí, vázne. Mám pocit, že přestávám umět konverzovat, takové ta nenucenost, pohled tygra, Rocky, slyšíš, pohled tygra.

Chtěl jsem napsat Terce aka Drtící. Na FB. Jenže co? Cítím se na hovno? Yes, baby. A pořád tam svítí nezodpovězená otázka "Jak se ti daří, mami?" Je z 15. října 2014. Ozvat se po třech letech jen tak? Že vám chybí? Že byste chtěli vrátit ty pocity z ní? Už je jinde. A co jí vlastně napsat, když jen přežíváte, a nic zajímavýho se ve vašich životech neděje. Do takových jsou prej dnešní holky celý žhavý. Ten koncept kamarádky s výhodami má svý výhody - nic nečeká, nic nechce, občas podrbat záda, nebo pravou půlku zadku, pusu. To bych zvládl. Má ráda můj smysl pro tumor. Ví, kdo jsem, a je jí fajn. Chápe, že nezvládnu výmyk, hvězdu a nic z Kamasútry. Nejde po penězích, je skromná, milá, občas si sundá kalhotky a umožní mi získat skill "Prcinkolog-amatér". Má čas. Dám jí svobodu. Může cokoliv. Žádný výčitky. Není můj majetek. Ale já jí vždycky budu věrnej.

Ovšem pak mi dojde, že se něco stalo. Něco blbýho. Jestli vám přijdu občas vtipnej, tak jste mě měli vidět v letech 2003-2006, nevěřili byste, že jsem jedna a tatáž osoba. Něco se ve mně zlomilo. Strach? Uvědomění si, že nikdy nic jako ženskou mít nebudu, protože mám v podstatě strach se někomu otevřít, protože pořád myslím na následky toho, co dělám, že bych ji ublížil, zranil, ztratil. Ne hned. Ale jednou třeba ano. Musela by toho moc obětovat. Být spasitelkou. A dnešní doba spasitelkám nepřeje.

Kam až zajít? Kde začíná a končí právo na štěstí? Ale jsem strašně rád, že tu jsem na Píše.cz s vámi, jste hrozně fajn.