Vděčnej a bilanční (věnováno Chemický)

Tenhle článek vznikne z myšlenek, který mě napadly. Chemická už pravděpodobně od loňského podzimu tenhle blog nečte, když jsem ale předminulý týden pomáhal vybírat vysavač, došlo mi, že tahle holka je zodpovědná za nejlepší rok mýho života - ono už to začalo tou svatbou, kdy mě 6. února (to beru důchod) v 9.00 ráno volá a oznamuje tužbu si dobrovolně změnit příjmení. Ode mě chce výběr kapely (viz kapitola "Nejlepších 10 dní mýho života"). Měli byste vědět, že tehdy se mi do toho vůbec nechtělo. Nikoliv z toho důvodu, že bych ji pomoci nechtěl, ale protože mě tížila zodpovědnost. Vybírat notebooky, mobily, foťáky, televize, to je celkem sranda. Ale vybírat kapelu na svatbu? Měl jsem strach, že to zkurvím, že vyberu nějakou příšernou, která jí patrně nejdůležitější den jejího života totálně pokazí. Uklidňovala mě, že budu dělat jen předvýběr, že většina kapel má na webu ukázky, který si poslechne, ale podobně nervózní jako já byla i ona.

Pak stěhování, to byl další zlomový okamžik. Když jsme zmákli svatbu, dost mě to rozlačnilo. Chtěl jsem další úkoly. Prej ať počkám, až si budou zařizovat bydlení, to prý bude takových úkolů, že se z toho poseru. Nekecala! Ale posranej nejsem.

Strašně mě potěšilo a dojalo, jakou důvěru ve mně vložila, že mi věřila. Ta svatba, to jsem prožíval podobně, jako bych si zařizoval svatbu já sám. Jako by to byla moje svatba. A nákup spotřebičů za desítky tisíc totéž - jako bych si zařizoval svoje vlastní bydlení. Byl jsem součástí něčeho velkýho a skvělýho. Chemická se naučila ze mě dostat maximum. Nebo maximum. Je to fakt maximum? 

Když jsem konečně po 10 dnech tajného telefonování ohledně Chemčiny svatby mohl s pravdou ven, tatínek valil bulvy. Vůbec asi netušil, jaký je ve mně potenciál, ta svatba byla asi zařizovací vrchol mýho života. A můj sen. Posunout limity. Všechno, čím můžu pomáhat druhým, je má pravačka (bez dvojsmyslu), zbytky mozku v mojí hlavě, tenhle můj počítač a tlačítková Nokia C2-01. Chemická mě v podstatě zbavila strachu z telefonování, kdy jsem se styděl za svůj postiženej hlas, za to, že zařizování něčeho popletu, zkazím, zmrším. Chtěl jsem vědět, co všechno dokáže kluk na vozejku s obrnou dělat pro druhý. To ona mě vybrousila, udělala (vyprecizovala, vy ejakulačníci) mě tím, kým jsem. Všechno, co tady popisuji, jsou na poměry zdravých lidí celkem běžné záležitosti, na poměry vozíčkářů je to ale pořád nadstandard, řekl bych. A část myšlenek, který právě čtete, jsem ji poslal ve dvou mailech, protože sázka na takovýho zchromlýho koně nemusela vyjít. A na ty dva maily, který četla v autobuse, mi napsala:

"Dokážeš mnohem víc než já!"

To mě dojalo naprosto totálně. Ale kecá, ona je mnohem chytřejší, akčnější, schopnější a hezčí, než jsem já, navíc má za sebou už jeden porod, a ten, ten bych asi fakt nezvládl.

A Sladká, to je sladká tečka za tímhle vším, takže děkuji i tobě, že na část vašeho novýho bydlení jsem mohl mít taky trochu vliv. Je to oboustranně výhodná spolupráce - já svým kamošům usnadňuji život, oni mi ho naplňují, neboť kdyby po mně občas něco nechtěli, nedělo by se ryze v mým životě nic. Absolutně nic. Žiju svůj život přes druhý.

Hodně jsem přemýšlel i o sobě. A o zdravých. Jsem divnej. Následující řádky vyzní možná samolibě a samochvalně, já je tak ale vůbec nemyslím. Jen mě napadlo, jestli by zdraví pro sebe navzájem dělali to, co dělám já pro kamarády. A baví mě to, naplňuje. Ale je to zásluha mého postižení (aspoň něco pozitivního přineslo), protože kdybych byl zdravý, asi bych jim nikdy nemohl věnovat tolik času, protože bych chodil do práce, třeba už měl vztah, děti (třeba ale taky ne) a tak. A nebo bych být ani zdravý nemusel, stačilo by mít stíhačku, která by možná nesla dost nelibě, kolik času věnuji kamarádkám, protože to nejsou jen kamarádky, já do nich promítám část svých snů. Značná část zdravých lidí možná bere kamarády jen jako doplněk, protože je jejich život dost plnohodnotný a bohatý sám o sobě. Můj život nikoliv. A tak pro kamarády dělám věci, který by zdraví možná nedělali.

A tak bych chtěl tý hnědooký holce poděkovat za to, že rok 2017 si navždy zapíšu do paměti jako období, kdy jsem se cítil nejužitečnější za celý svůj život a kdy jsem byl možná nejužitečnější i já jí. Díky i tobě, Ivo, že mi občas předhodíš něco zajímavého a netradičního, s čím si ale obvykle neporadím. Ale cvičení dělá Mistra:-)