Mow | MoW bloguje

Celý tenhle blog má hořko-sladkou příchuť. Samozřejmě je občas smutný, ale minimálně z poloviny je i vtipný. Musím říct, že mě o uplynulém víkendu zasáhla smrt Karla Heřmánka. Když první nadpisy zpravodajských webů psaly, že "zemřel tragicky", myslel jsem, že zemřel při autonehodě. Sebevražda by mě nenapadla. V bulvárních médiích se téměř neobjevoval, letos

Tahle kapitola původně nebyla v plánu, ale je na místě a ona si to zaslouží: dne 20. srpna mě po téměř 13 letech věrné služby navždycky opustila má stříbrná Nokia C2-01. Do mé rodiny se dostala na Vánoce 2011, kdy mi ji donesl Ježíšek, takže figurovala v mém životě ještě dávno před tím, než jsem začal psát tenhle blog. Docela by mě zajímalo, kolik desítek tisíc SMS

Je nudné odpoledne, tak jsem si řekl, že zase oplodním svůj blog několika řádky. Včera u mě po dvou letech byla Chemča. Chtěla dorazit už minulý týden, ale nějak to nevyšlo, takže až tu včerejší sobotu. Kdyby vás to zajímalo, naposledy jsme se viděli na svatbě její ségry v dubnu 2022. V týdnu jsem tady měl Sladkou a dnes, zcela nečekaně a přepadovkově, mi napsala První,

Do píči, to je hic. Cítím se jako grilované vepřové koleno, ale vedra snáším dobře, asi díky žaluziím. Překvapivě opovrhuji klimatizací i větráky, protože mi i v osmatřiceti (stupních) táhne na kolena a pleš. Nejspíš to bude působit nestydatě, ale při těchto vedrech se pohybuji doma pouze v trenkách a tričku. Kraťasy ani šortky nenosím, mám pocit, že v nich vypadám

Hodně tomuhle blogu dlužím, je to takové mé dítě, takový můj barák. Trochu jsem se z něj stáhnul, protože kromě toho, že plešatím, břicho má obvod zadní pneumatiky od traktoru a můj pytel je vrasčitý jako obličej indiánského šamana (takže vlastně všechno při starým), není moc o čem psát. Byl jsem takové autíčko, které vyjelo z dráhy, a čekalo na někoho, kdo ho na tu