Jsem chlupatej a nestydím se za to, taky milovník Nutelly, masa, dobrých filmů a rockové muziky, sběratel propisek, fanoušek žen, gynekolog-teoretik a především vozíčkář:-)
Článek O egu, duši a ohleduplnosti (věnováno Sayonaře)
Komentáře k článku: O egu, duši a ohleduplnosti (věnováno Sayonaře)
thetis: Ono třeba takový umět říct NE v pravou chvíli znamená pouze to, že dotyčnej, kterej ho vyslovil není hadr na podlahu, kterej lze kdykoli využít. Všechno je zkrátka o načasování a způsobu komunikace. A když má člověk trocha sobeckosti, je prostě automaticky spokojenější. Výsledek? Okolí to nevadí, protože šťastnej člověk nakonec často udělá šťastným svoje okolí. To je podle mě to jediný správný měřidlo, kdy je vše ještě OK a kdy už je sobeckosti moc - míra štěstí jedince a lidí v jeho přítomnosti.
thetis: Každej člověk má pochybnosti (a jestli ne, tak je to buď narcista, magor a nebo nehorázně kecá.)I když narcista je nejspíš taky magor, co? 
Ale neexistuje větší průser, než když Ti pochybosti zabrání v tom, co pohání Tvůj životní motor. Je rozdíl mezi zdravou pochybností a iluzí typu musím být dokonalý. A tyhle dvě holky rozlišit, to byl, je a bude každodenní boj. 
iva: První věta předposledního odstavce si zasluhuje velký potlesk a 
Vidím to na sobě, vidím to na lidech, s kterými musím jednat. A věříš, že kdykoliv si tohle zlaté pravidlo uvědomím, jde najednou jednání lehčeji?!
Jsem sobec, konečně, a vůbec se za to nestydím. Protože dokud jsem se snažila vyhovět, byla jsem onuce, se kterou si každej vytřel pozadí, měla jsem vztah, který ze mě skoro vysál poslední zbytky sebevědomí a málem jsem se zhroutila.
Teď žiju a jsem fajn!
PS: ten přímer s jednoročním opilcem je fajn, pokud si tedy ten jednoročák nevybere den, kdy dopředu ví, že s jeho funkčností od následujícího rána počítáš. To je pak nefér a je to na zabití 
Ale pokud nemá druhej den úkol, je to spíš uvařit mu česnečku a mít z něj srandu. Alespoň my to tak s Chotěm praktikujeme 
mrak: Jsem trochu sobeckej, ale občas pozoruju, že stále málo. Příliš dávám a málo dostávám. A nemyslím ve vztahu, vztah funguje úžasně. Ve vztahu hlavně komunikujeme, snažíme se nebát říct všechno a jde nám to, doplňujeme se a neděláme to, co sami nechceme, aby dělal ten druhý nám. Nebo alespoň se snažíme, samozřejmě není vše dokonalé a prostě i se občas porafeme, ale pokaždé vyřešíme během chvíle. A nejlíp to lze řešit osobně, to se ten problém úplně rozplyne a vyřeší, ani nevím jak. Což mimochodem jsem nikdy nezažil dřív, až aktuálně v aktuálním vztahu.
Ale samozřejmě uznávám, že mé sebevědomí je někde u jádra naší planety, takže mohu klidně říct, že denně bojuju s pochybnostmi, jestli jsem dostatečně dobrej, jestli splňuju, co bych asi splňovat měl. A to je náročné, když každej má jinou představu. Ale zatím se mi daří nějak bojovat. Pak je tu ještě žárlivost, to je taky svinstvo. Jsem žárlivej a bojuju s tím taky pořád, protože mi něco pořád říká, že to je zbytečné, že žárlit nemusím.
A pak je tu vztah všeobecně mezi mnou a okolím, tam to stojí za hov.no,jak jsem psal na začátku. Přijde mi, že dělám příliš a nevrací se mi to. Takže už taky začínám pomalu bejt víc sobeckej a říct si, že to chci podle mě, jinak smůla. Jsou to naprosto běžné kraviny, většinou beru ohled na to, aby třeba celá partička přátel byla spokojená, ale obráceně už to kolikrát nefunguje, když bych potřeboval já.
Je to boj, ale trochu to jde. Třeba v 70,pokud tu vůbec tak dlouho vydržím, budu dokonalej
mow: mraku, ty draku, vím, že tě to asi úplně nezahřeje, ale ty jsi v podstatě ztělesněním dobra a nejhodnější kluk, kterýho znám. Můžu tě představit ostatním? Dámy a pánové, to je mrak, ale hrozně hodnej, taky Martin, je to poslední počítačová instance, ke který se odvolávám, když si nevím rady, makal na pár věcech pro Chemickou, má neuvěřitelně vlídný a lidský přístup a skvěle se s ním kecá. Doufám, že jsem ti tímhle svým komentářem nezavařil a že tě čtenářky mého blogu nebudou počítačově uhánět
---
mow.pise.cz
mrak: Toho se nebojím, to nehrozí Ale děkuji, i když o sobě nemám dobré mínění.
lentilka®sdeluje.cz: Vždycky, vidím tvoje blogové jméno, mám nutkání tě oslovit "Kocourku". Mow... To mi evokuje kočičí mňoukání.
Pokusím se o smysluplný komentář; potřeba ho napsat mě vymrštila z postele. Ale buď, prosím, tolerantní, ještě nemám vypitý kafe.
Bývala jsem taková zoufalá onuce, která strašně řešila, "co na to řeknou lidi". Na cokoli, co udělám, co řeknu, jak se zatvářím... Bylo to dost peklo. Pak přišel jeden kámoš, který mě začal učit, že v mém světě jsem nejdůležitějším člověkem JÁ. Protože když budu srovnaná a spokojená sama se sebou, můžu dělat spokojeným i své okolí. Samozřejmě, že když jsem léta žila v tom, že nejsem k ničemu a musím vždycky každému vyhovět, nešlo to ze dne na den. Ale pod jeho laskavým, mailovým vedením jsem se to časem naučila. Asi dva roky mi to trvalo. 
A k těm vztahům - každá ženská potřebuje chlapa a - ženskou. Zastav to video v hlavě, myslím ženskou jako kamarádku!
Mám chlapa. Známe se dvanáct let. Láska jako trám, u mě na první pohled, u něj asi na třetí ale byli jsme spolu devět let a stihli jsme si pořídit potomka. Pak se to všechno začalo tak nějak hroutit a hroutit, až jsem se zhroutila já a utekla z toho (podrobnosti u mě na blogu v zaheslovaném, budeš-li mít zájem, heslo dodám. Anebo pokud se ti nechce číst moje výkřiky do tmy pět let zpátky, napíšu ti to stručně mailem).
Rok a půl jsme spolu nebyli a já pořád čekala a doufala, že mě to přejde, že to přestane bolet, že on mi začne být jedno. Nestalo se. A díky dobré (společné) kamarádce jsem o něm pořád měla zprávy, jak se má, jak žije a tak. A on o mně.
Takže už jsme zase třetí rok spolu. Takže ano, zkusila jsem návrat k ex. A nelituju.
Haf. Totiž howgh.
lentilka®sdeluje.cz: To je dobře. Kastráti strašně tloustnou a to by ti neslušelo.
rebarbora: Pokud někoho miluješ, tak ti není jedno, jestli odejde nebo ne
Víš, že jsem si kdysi dávno dokonce koupila knížku "Nauč se říkat ne"? Ale k ničemu mi to moc nebylo, spíš jsem pak byla jen víc nespokojená se svým životem a sama se sebou (jakože jsem moc měkkosrdcatá) a taky mi přišlo, že tam autoři měli tendenci učit čtenáře svalovat vinu na druhé, na rodiče a tak 
Osobně bych řekla, že to přijde s věkem, člověk prostě musí dospět k nějaké své vlastní hranici "sobeckosti", kdy má ještě nějakou sebeúctu, a sám si to v sobě nějak odůvodnit a srovnat Na kecy psychologů a koučů moc nevěřím
mow: Víš, Barčo, ono je to složitý. Dáme trochu filozofie? Co to je vlastně sobectví? Definuj mi ho. Sobectví je, když člověk myslí furt jen na sebe, nikdy nevyjde vstříc druhým, nebere ohledy na druhé. Nikdy! Kdybych ale s tebou teď chtěl trochu manipulovat, mohl bych tě obvinit z toho, že jsi sobec pokaždý, když neděláš to, co chci já, nebo děláš něco, s čím nesouhlasím. A absolutně by mě nezajímalo, že tě to naplňuje. Kde je hranice mezi skutečným, hnusným sobectvím a kdy jde jen o pocit okolí, že si chceš prosadit něco i přes odpor druhých? Něco, co je podle tebe správné, ale druzí to neberou, nechápou. Šla bys do té věci i tak a byla případně za sobce, nebo se té věci raději vzdáš, abys naopak za sobce nebyla? Včíl mudruj
Nedávno jsem četl velmi poetický, patrně koučový článek na téma "Jak je ve vztahu důležité umění kompromisu". Abych nebyl za vola, zkopíruju sem definici kompromisu:
- Kompromis je způsob rozhodování nebo řešení sporů. Označuje takový výsledek, na který jsou schopny přistoupit všechny zúčastněné strany.
Kompromis ale neznamená optimální způsob řešení sporů, neboť ve skutečnosti znamená ústupek nebo nenaplnění očekávání žádné z vyjednávajících stran. Optimální způsob řešení sporu je dohoda ve smyslu všestranného vítězství, tedy konsenzus.
Aha, teď čumím. Myslel jsem, že kompromis je řešení přijatelné pro obě strany. No a v diskuzi pod tím článkem napsal jeden pán něco ve smyslu, že kompromis je ústupek, a ústupek je vždycky prohra. Baby s ním samozřejmě nesouhlasily, jedna argumentovala tím, že chtěla tři děti, manžel jen jedno, nakonec se dohodli na dvou. To je prý kompromis.
Pán ale argumentoval jinou situací, daleko prostší - pár, jedna televize. Ona se chce dívat na Růžovku, on na Ligu mistrů. Druhá televize není, rekordér s nahráváním taky ne. I když já dodávám, že net asi mají, ona by Ordinaci mohla zkouknout online. Jinak ale prostor pro kompromis není, jeden musí ustoupit, být nesobec, něčeho ho se vzdát. Jde samozřejmě o prkotinu a předpokládejme, že jsou oba dost chytří, aby se kvůli televiznímu programu nepohádali.
Takže kdy být sobec, kdy se vyplatí neustupovat, stát si za svým, a kdy naopak ustoupit, protože nemůže být pořád po našem? Umíš ustupovat? A ustupuješ ráda? Ono je asi vždycky snadný házet vinu na druhý, ale pokud permanentně kladu pořád na první místo sebe, pak je to asi definice sobce v hnusným slova smyslu.
---
mow.pise.cz
mow: Jo, a dneska ve tři ráno myslím na tvůj koment a vzpomenu si na tuhle písničku od Káji Gotta (1985):
"Odnauč se říkat ne,
to jediné Ti nesluší.
Odnauč se říkat ne,
mě vůbec bát se nemusíš.
Abys byla nejlepší stačí to jedno jediné,
jinak budu muset ohlídnout se po jiné.
Abys byla nejlepší stačí to jedno jediné,
jinak budu muset ohlídnout se po jiné."
Uznej, že to je vtipný vzhledem k tomu, co probíráme
---
mow.pise.cz