Dne 28. srpna slavila narozeniny Tyčinka, má spolužačka z obchodky. Je hrozně hezko-divný říkat svým spolužačkám i po 25 letech středoškolskými přezdívkami. Přeju ji SMSkou. Ještě ten den vpodvečer mi odepisuje:

"Ahoj Martíku, díky moc za přání 😘 Ode dneška mi můžeš říkat Augustýne 😀"

Celý tenhle blog má hořko-sladkou příchuť. Samozřejmě je občas smutný, ale minimálně z poloviny je i vtipný. Musím říct, že mě o uplynulém víkendu zasáhla smrt Karla Heřmánka. Když první nadpisy zpravodajských webů psaly, že "zemřel tragicky", myslel jsem, že zemřel při autonehodě. Sebevražda by mě nenapadla. V bulvárních médiích se téměř neobjevoval, letos

Ty vole, tohle jsem objevil před třemi týdny při jejich koncertu v Pardubicích a nemůžu to dostat z hlavy. Ne, to není novinka, Delicate Dance se objevila už na akustickým živáku MTV Unplugged, který se natáčelo v Řecku (2013) a bylo šestým živým albem Škorpíků. Mně se ale víc líbí ta elektrická (neakustická) verze. Dám sem obě, schválně mi napište, která se vám líbí

Tahle kapitola původně nebyla v plánu, ale je na místě a ona si to zaslouží: dne 20. srpna mě po téměř 13 letech věrné služby navždycky opustila má stříbrná Nokia C2-01. Do mé rodiny se dostala na Vánoce 2011, kdy mi ji donesl Ježíšek, takže figurovala v mém životě ještě dávno před tím, než jsem začal psát tenhle blog. Docela by mě zajímalo, kolik desítek tisíc SMS

Vždycky mi záleželo na tom, abych podával precizní výkony, nedělal chyby. Vy, co mě znáte hlouběji, víte, že jsem psychopatický maximalista s jemnými prvky narcismu a kokotismu. Ještě že po mně nechce nic objednávat Korektorka, to bychom byli v permanentním konfliktu. Takže si určitě říkáte, co se mezi mnou a Lvicí stalo? Prdnul jsem si před ní? Ne, něco horšího - něco

Je nudné odpoledne, tak jsem si řekl, že zase oplodním svůj blog několika řádky. Včera u mě po dvou letech byla Chemča. Chtěla dorazit už minulý týden, ale nějak to nevyšlo, takže až tu včerejší sobotu. Kdyby vás to zajímalo, naposledy jsme se viděli na svatbě její ségry v dubnu 2022. V týdnu jsem tady měl Sladkou a dnes, zcela nečekaně a přepadovkově, mi napsala První,

Byl jsem včera s rodiči na výletě v Třeboni a poučen z loňska jsem sežral pouze jeden řízek. V Lásenici totiž dávají dva - jeden menší a druhý větší. Loni mi bylo zatěžko tam nechat oba, tak jsem je skoro sežral. Jenže jak už vědí pravidelní čtenářI, když se přežeru a svítí na mě sluníčko, začne se mi bublat v břiše. Loni to vyústilo v to, že jsem se málem posral na

Do píči, to je hic. Cítím se jako grilované vepřové koleno, ale vedra snáším dobře, asi díky žaluziím. Překvapivě opovrhuji klimatizací i větráky, protože mi i v osmatřiceti (stupních) táhne na kolena a pleš. Nejspíš to bude působit nestydatě, ale při těchto vedrech se pohybuji doma pouze v trenkách a tričku. Kraťasy ani šortky nenosím, mám pocit, že v nich vypadám

Umím to tady ještě ovládat? Umím se ovládat? Budu velestrčný, a i tak tuhle kapitolu budu muset rozdělit na dvě kapitoly. Přednáška na univerzitě byla úspěšná, plakali dívky i chlapci. Tleskali na konci ve stoje. Umím chytnout za koule. Než jsem tam jel, nakoukal jsem si projevy Mussoliniho, Castra i Hitlera. V zápalu mého řečnění po mně Vodnice několikrát zlobně mrkla

Hodně tomuhle blogu dlužím, je to takové mé dítě, takový můj barák. Trochu jsem se z něj stáhnul, protože kromě toho, že plešatím, břicho má obvod zadní pneumatiky od traktoru a můj pytel je vrasčitý jako obličej indiánského šamana (takže vlastně všechno při starým), není moc o čem psát. Byl jsem takové autíčko, které vyjelo z dráhy, a čekalo na někoho, kdo ho na tu